Provence (2018)
Pascale, nikdy jsem nebyla ten typ dívky, která by se chtěla vdávat, založit rodinu a žít ve velkém domě. Toto vše pro mě bylo synonymem zřeknutí se mé svobody a mého feminismu. Znamenalo to vzdát se části mé osobnosti. Jako malá jsem proto sama sebe přesvědčila, že jsem příliš egoistická na to, abych milovala a příliš divná pro to abych byla milována. A pak jsem potkala tebe, Pascale.
Samozřejmost? Vůbec ne! Všechno se zdálo být proti nám, jazyk….. ještě pořád nemluvím německy….také vzdálenost, pak kultura a věk; a přesto, po téměř roce, kdy jsi odjel, můj příteli, bylo to jako kdyby pikové eso probodlo mé srdce.
Navzdory mému přirozenému pesimismu, který mě mohl přimět pochybovat, že bychom zvládli pokračovat, jsme se vídali z počátku každý měsíc, pak každý týden, dokud jsme konečně nezačali sdílet každodenní rutinu každý den, každého týdne, každého měsíce, každého roku. Přežili jsme oddělený život mezi Curychem a Paříží, mezi tvou prací a mým studiem. A i když je to vše již za námi, nikdy nezapomenu na to, co jsem cítila, když jsme se museli na letišti rozloučit. To mě přimělo si uvědomit, že už bez tebe nikdy nemůžu žít.
Život je s tebou mnohem sladší. Naučil jsi mě ocenit samu sebe, mě, která byla schopna se tolik nenávidět. Bereš mě takovou, jaká jsem, aniž by ses mě kdy snažil změnit. Pascale, jsi krásný člověk. Jsi nadán velmi vzácnou inteligencí. Jsi současně silný a plný sebevědomí, ale také pokorný a zranitelný. Stal ses mým pilířem, mým zdrojem energie a nyní mou rodinou, mým mužem a otcem naší malé…
Společně jsme nejsilnější. Společně zvládneme vše. Společně jsme celý svět. Miluji Tě (Ich liebe Dich).
